O obci Svitavy

Na hranici Čech a Moravy v nadmořské výšce 430 metrů se rozkládá centrum regionu - město Svitavy. Jméno získalo podle říčky Svitavy, která je připomínána k roku 981 v Kosmově Kronice české. Zde v blízkosti řeky, díky kolonizaci premonstrátského kláštera v Litomyšli vznikla malá osada s názvem Stará Svitava s románským kostelem sv. Jiljí. Zdá se, že původní obyvatelstvo bylo převážně českého původu, ale tzv. druhou kolonizací olomouckého biskupství za úřadu Bruna ze Schauenburka (1245 – 1281), jejímiž nositeli byli převážně německy mluvící osadníci, byla založena v polovině 13. století Svitava “Nová”. Název Svitavy (něm. Zwittau) pak vznikl pravděpodobným splynutím obou osad, i když se v jednotném čísle používal až do 19. století. 


Zájmy olomouckého biskupství a litomyšlského premonstrátského konventu se vyostřily do sporu, jenž byl rozhodnut 6. listopadu 1256 smírčí smlouvou. Listina, jíž je spor vyřešen, se někdy považuje za “zakládací listinu města Svitav”, i když jí evidentně není. V této smlouvě však jsou některé formulace tak nejasné, že lze s určitostí říci, že se jedná o dobové falzum. Tuto listinu však v roce 1269 potvrdil Přemysl Otakar II. a Svitavy se staly městem podřízeným olomouckým biskupům. Prvním rychtářem byl sám lokátor Helembert von Thurm, který byl podepsán jako svědek při zakládání vsi Kamenná Horka v roce 1266. Městečko získalo v roce 1330 důležité privilegium, které potvrzovalo svitavskou rychtu, k níž patřila vesnice Čtyřicet Lánů a Moravský Lačnov. Během husitských bouří 15. století bylo město několikráte obleženo, ale za pevnými hradbami našla dočasný azyl i biskupská kapitula z Litomyšle. Krize způsobená husitskými válkami, kdy byla oblast často zastavována a propůjčována, byla odstraněna až v roce 1484, kdy se Svitavy opět staly majetkem olomouckých biskupů, ale ztratily dominantní postavení a byly začleněny pod mírovské panství. Město tedy vstoupilo do doby renesančního století posíleno a konsolidováno. O vzestupu podávají zprávy některé prameny, jež se sice nedochovaly v originálech, ale pozdější opisy tvoří podstatnou část městského archívu. Již v roce 1512 se objevuje zmínka o cechovním hospodaření ve Svitavách připomínkou cechu kovářů. Dalšími doloženými cechy byli ševci, tkalci, kožešníci a hrnčíři, kteří provozovali své živnosti na území města. Ti všichni tvořili podstatnou součást období 16. století, tedy období “zlatého věku” Svitav. Posílení městské samosprávy a uvolnění těsného vztahu mezi panstvím a biskupstvím našlo svůj odraz v častých sporech města s vrchností. V roce 1538 si městská rada zakoupila dům na náměstí, ve kterém zřídila stálou radnici. V několikaletém sporu s městským rychtářem o vůdčí postavení v rozhodování nakonec zvítězila myšlenka samostatného správcovství a rychtářská práva byla radou roku 1599 odkoupena a město vykročilo do nového století jako hospodářsky a právně samostatná instituce, byť závislá na olomouckém biskupství. Třicetiletá válka přinesla morální a ekonomické zubožení celého státu a vnesla do zemí Koruny české nejen aktuální nebezpečí z císařských či protestantských armád, ale hrozbu zhoubných epidemií moru a cholery. Významnou pomocí byl ochranný glejt z roku 1645 vydaný švédským generálem Linhartem Torstensohnem zakazující plenění města. Po drastickém úbytku obyvatel a množství zpustlých statků se muselo přistoupit k znovuvzkříšení panství. Byl vydán nový cechovní řád, stavělo se a budovalo, vyrábělo a prodávalo. Město opět vstalo z popela a vzkvétalo, čemuž napomáhaly i reformy absolutistických panovníků. Vystavěl se nový kostel se špitálem, budovaly se důležité silniční spoje, kde denně projížděly povozy s přízí, suknem, látkami a jiných důležitých surovin pro textilní výrobu. Město Svitavy se v této době ukázalo konkurenceschopným v textilnictví, a tak vše směřovalo k posílení této složky průmyslu, aby ve stoletích následujících se o něm mohlo hovořit jako o soukenném pilíři monarchie, který v 19. století vynesl městu lichotivou přezdívku “západomoravský Manchester.”


Svitavská oblast zůstala součástí mírovského panství do roku 1775, kdy byl obnoven úřad pro Svitavsko se sídlem ve Čtyřiceti Lánech. V roce 1786 tento úřad spravoval 24 obcí. Roku 1781 zachvátil město největší požár v jeho dějinách. Vyhořelo 259 domů a 35 stodol, radnice, druhý nejstarší kostel Navštívení P. Marie, pivovar a téměř celé náměstí i s předměstím. Následná rekonstrukce skončila až počátkem 19. století a vtiskla náměstí současnou barokizující podobu. Napoleonské války a s nimi spojené epidemie znamenaly na začátku 19. století pro město pohromu. Revoluce roku 1848 přinesla městu osvobození od olomoucké vrchnosti a vytvoření okresního hejtmanství v Moravské Třebové. Svitavy dosáhly berní i soudní pravomoci, a tak správní reformy byly přínosné. Nyní žilo ve městě 4 431 osob a počet obyvatel neustále stoupal zvláště po otevření železniční trati Brno – Česká Třebová v roce 1849. Růstu nezabránila ani válka prusko - rakouská v roce 1866. Právě ve Svitavách dojednával příměří s rakouskou stranou pruský král Vilém I. s tehdejší politickou elitou Ottou von Bismarckem a Helmutem von Moltkem. Konec století je příznačný pro nezištnou podporu bohatých svitavských podnikatelů, z jejichž darů vznikaly potřebné instituce - starobinec a sirotčinec, nemocnice, školy a veřejně prospěšná zařízení. Klenotem Svitav se stala knihovna, kterou nechal vystavět rodák Valentin Oswald Ottendorfer, jenž patřil k uznávaným politikům New Yorku. Z jeho darů a za jeho přítomnosti byla knihovna s čítárnou otevřena v roce 1892. Období počátku 20. století je ve znamení národnostních konfliktů, pro které bylo v dvojjazyčných Svitavách vhodné podloží. I přes určité odstředivé tendence německých politiků, kteří žádali autonomii v rámci rozpadající monarchie a vznikající národní republiky, byly Svitavy začleněny do ČSR a staly se nedílnou součástí nového státu. Nástup nacismu dovršil snahy po přilnutí německy mluvících obyvatel k Třetí říši, ale po prohrané válce došlo k logickému vyústění všech národnostních konfliktů. Vykázání sudetských Němců z republiky sice přineslo problémy, ale město se snažilo jim čelit imigrační politikou. A tak Svitavy byly zaplněny lidmi ze všech koutů poválečného Československa, což přineslo i řadu následných problémů. Od roku 1945 je patrná snaha zřídit pro Svitavy vlastní politický okres, ale to bylo naplněno až v roce 1949. Od roku 1960 se město stalo centrem zvětšeného okresu Svitavy. Struktura průmyslu zůstala zachována i v éře komunistické diktatury. Většina obyvatel pracovala v textilním a strojírenském průmyslu. Po pádu totalitního režimu město zahájilo náročnou restrukturalizaci a transformaci, jejichž výsledkem jsou značné investice do oblasti služeb a zdravotnictví. Dnes ve Svitavách žije na 18 000 obyvatel.


Text: Mgr. Radoslav Fikejz