O obci Radiměř
Místo vymezené katastrem obce bylo osídleno již v neolitu a době bronzové, jak tomu nasvědčují archeologické nálezy. Vlastní obec ležící na českomoravské hranici se skládala až do správní reformy v roce 1949 ze dvou částí Moravské a České Radiměře s katastrální hranicí podél tzv. Radiměřského potoka. Poté byly obě části sloučeny a přičleněny do politického okresu Svitavy. Česká Radiměř začala psát svou historii v roce 1291, kdy území obce se nacházelo na svojanovském panství, které bylo ve vlastnictví Záviše z Falkenštejna. Po Závišově smrti připadlo opět českému králi a později rodu Boskoviců. To však nezabránilo císaři Zikmundovi Lucemburskému, aby svojanovské panství i s přináležejícími vesnicemi včetně Radiměře v roce 1437 nevěnoval své ženě Barboře Cejlské. V roce 1579 přechází panství do rukou Bohuslava Záruby z Hustiřan a Hertwika Sedlického ze Schönfelda a ten v roce 1586 prodal vesnici Českou Radiměř městu Poličce.
Moravská Radiměř patřila od založení k letovickému panství, což znamenalo značnou vzdálenost od správního centra. Lze říci, že tím byla značně izolována. Tento stav je pramenně doložen k roku 1505, kdy letovické panství i s přilehlými obcemi získal Ladislav z Boskovic. V roce 1514 získala obec právo odúmrti, ale v polovině 16. století (1550) připadla, alespoň soudně, pod jurisdikci svitavského hrdelního soudu. Tento stav zůstal až do roku 1729. O tom, že ves byla zasažena růstem reformační činnosti luteránských kněží svědčí zmínka o vyhnání luteránů z Radiměře v roce 1597. Fara byla během třicetileté války spravována z Vendolí (1628). Obě vsi utrpěly během války četnými průchody vojsk, z nichž asi nejničivější bylo švédské rabování v roce 1644. Během 17. století zaznamenáváme hospodářský rozkvět obce. Kolem roku 1650 žilo v obou vsích 144 sedláků a chalupníků. Vedle zemědělců zde pracovaly mlýny a vyrábělo se zde plátno. V roce 1728 došlo k odloučení radiměřské farnosti od Vendolí a obec získala vlastní faru. Celé 18. století přineslo prudký rozmach hospodářského, technického a kulturního života obce, v níž žilo na 2 700 lidí. Přínosem pro Radiměř bylo udělení várečného a šenkovního práva kunštátskou vrchností (1783). Hlavní obživou se pro mnoho lidí stalo tkalcovství, výroba plátna a jeho bělení. Reformy za vlády Marie Terezie a Josefa II. spočívaly v převedení farnosti pod správu brněnské diecéze, což zůstalo až do roku 1863. Rozvoj průmyslu v 19. století potvrdil dominantní postavení soukenictví vznikem dvou velkých textilních faktorií, které vyráběly plátno pro rakouskou armádu. Možnost zaměstnání zvýšila v roce 1850 počet obyvatel na 3 500. To změnilo i tvářnost vesnice. Místo dřevěných chalup a domků zde vyrostly kamenné budovy, v roce 1810 byla postavena obecná škola a v roce 1840 místní silnice. Již v roce 1817 byla obec osvobozena od robotních povinností ke kunštátské vrchnosti. Revoluční rok 1848 přinesl osvobození obcí z vrchnostenských správ a zrušení poddanství. Moravská Radiměř byla oddělena od bývalého letovického panství a přičleněna do politického okresu Moravská Třebová, naopak Česká Radiměř připadla Litomyšli a později okresu poličskému. Zpomalení bouřlivého rozvoje nastalo ve druhé polovině 19. století, kdy původně plánovaná železnice z Brna do České Třebové měla protínat obec, ale radiměřští sedláci se proti tomu vzbouřili, a tak trať byla vytyčena jiným směrem. Nicméně konec 19. století byl ve znamení zakládání nových hospodářských, sociálních i kulturních institucí – peněžní fondy pro chudé, rozličné spolky, spořitelna, nová budova školy atd. Takový rozvoj pokračoval i začátkem 20. století, byť zpomalován válkami a hospodářskou krizí. Po skončení druhé světové války a odsunu německého obyvatelstva byla ves osídlena českými lidmi z různých koutů republiky. V roce 1949 byly obě části obce sloučeny a včleněny do nového svitavského okresu, což potvrdilo i státní uspořádání z roku 1960.
Text: Mgr. Radoslav Fikejz
